 |
 |
|
|
ÚVOD
Formou dialogu si vyměňujeme názory s lidmi, se kterými se střetáváme, se kterými žijeme či pracujeme. Takové rozhovory probíhají všude kolem nás.
Existují však také dialogy, které probíhají jinde. Uskutečňují se v prostoru našeho vnitřního, mentálního světa a nevyžadují přítomnost žádné fyzické osoby.
V tomto světě můžeme partnera pro dialog libovolně volit. Může to být člověk vzdálený i blízký, známý i neznámý, může žít s námi v tomto světě, ale také nemusí. Do takové kategorie patří i dialog otisknutý na následujících stránkách. Předkládá volným způsobem myšlenky proslulého vědce a umožňuje, aby jejich magnetická síla přitahovala další myšlenky podobného charakteru.
I když zde postava A. Einsteina představuje více určité ohnisko životních názorů než autentickou historickou postavu, nebude jistě bez zajímavosti připomenout určité momenty a rysy jeho života.
Albert Einstein se narodil 14. 3. 1879 ve starobylém městě Ulm. Při jeho zrození hrála z astrologického hlediska důležitou roli planeta Venuše. Tato planeta ve svém pozitivním aspektu vytváří předpoklady pro rozvoj osobnosti toužící po naplnění ušlechtilých životních ideálů, osobnosti hledající krásu a harmonii, osobnosti naplněné uměleckým cítěním i láskou k lidem.
Pozorujeme-li život A. Einsteina z tohoto hlediska, musíme konstatovat, že tyto aspekty skutečně představovaly významné rysy jeho osobnosti. Byl to člověk prodchnutý humanistickými ideály, které považoval za základní kameny kvalitního lidského společenství. Jeho umělecké cítění se neprojevovalo jen láskou k hudbě, ale promítalo se také do jeho práce vědecké. Často se ve své práci nechával vést intuicí a v některých případech odmítal vědecké teorie proto, že je nepociťoval jako dostatečně estetické. Po celý svůj život hledal krásu a harmonii v nadosobní oblasti univerzální existence.
Přesto, že bychom těžko v tomto století hledali vědce zvučnějšího jména, nenasvědčovalo v jeho dětství nic tomu, že v osobě malého Alberta dříme génius. Právě naopak. Mluvit se naučil mnohem později než jeho vrstevníci a rodiče se dokonce obávali o jeho normální duševní vývoj. Učitelé základní školy jej hodnotili jako mentálně zaostalého, nespolečenského introverta, neustále zahloubaného do svých bláhových snů. Einstein sám spatřoval ve svém opožděném vývoji v dětství jednu velkou výhodu. Říká, že průměrný dospělý člověk většinou vůbec neuvažuje o problematice prostoru a času. Vše, co jej z této oblasti zajímalo, odhaloval především v dětství. Einstein se s ohledem na zpomalený vývoj začal touto problematikou zabývat až v dospělosti a mohl tak do ní přirozeně pronikat hlouběji než dítě. Důležitým rysem jeho života se vedle vědecké práce stala i hra na housle. Začal se učit již v šesti letech, ale první roky byly více drezurou než projevem přirozeného zájmu. Teprve po sedmi letech jej hra natolik okouzlila, že se jí začal intenzivněji zabývat, a také v této době byl již schopen odhalovat matematickou strukturu Mozartovy hudby.
Hra na housle se vedle citového prožitku stávala později i jakýmsi pojistným psychologickým ventilem v jeho nesnadném životě.
V roce 1889 zahájil studium na gymnáziu. Stále však ještě nesl pečeť opožděného dítěte. Tehdejší výchovná mašinerie v něm vzbuzovala přirozený odpor k autoritám a zároveň posilovala vrozenou schopnost klást otázky velice radikálním způsobem.
Pro neshody s vedením gymnázium nedokončil a středoškolské vzdělání ukončil ve Švýcarsku, kde se projevoval ve školství mnohem svobodnější duch.
Jeho vysokoškolské studie byly ve velké míře charakteristické samostatným studiem, neboť mnohé z obsahu přednášené fyziky mu již bylo známé. V roce 1900 ukončil studium na polytechnice s dobrým prospěchem a pověstí talentovaného vědce.
I když nebudeme dále sledovat životopis A. Einsteina, umožní nám i letmý pohled na jeho mládí vytvořit si představu o formování nekonformní osobnosti.
20. století se svými bouřlivými změnami předznamenalo vnější okolnosti života A. Einsteina. V ostrém protikladu ke změnám ve vnějším světě však byly poměry jeho vnitřního života. Zde je možno objevit stálost, danou v prvé řadě vysokou morální vyspělostí, dále neutuchajícím úsilím směřujícím k odhalování objektivních zákonů i nesmírně silnou koncentrací na zkoumané problémy.
Einstein dával vždy přednost nadosobním aspektům života a své osobní potřeby dovedl omezit na minimum.
Následující příhoda nám umožní odhalit další rys Einsteinovy povahy. V roce 1919, při zatmění Slunce, bylo anglickými astronomy potvrzeno, že světlo se chová podle předpokladů vyslovených v teorii relativity. Tento, pro tehdejší dobu skutečně triumfální výsledek, přijal Einstein téměř lhostejně, jako by ani nic jiného nebylo možno očekávat. Takový postoj svědčí o jistotách, ke kterým dospěl ve svém vědomí. Jednou z nich bylo i přesvědčení, že celý rozmanitý svět jevů má svůj jednotný základ. Dlouhá léta svého života usiloval o zformování unitární teorie, která by se stala základem celé fyziky. Tato touha se mu sice nesplnila, přesto však představovala pro vědu takový impulz, že ještě příští generace z něho budou čerpat.
Podivuhodná životní pouť Alberta Einsteina skončila v roce 1955. I když po 40 letech práce nad problémem unitární teorie nedospěl ke kýženému cíli, lze říci, že odešel jako člověk smířený. Smířený se životem i smrtí. O tom svědčí i jeho slova: „Jsem natolik spojen se vším živým, že je mi jedno, kde v tomto nekonečném proudu začíná nebo končí konkrétní existence.“
Po dlouhou řadu večerů usedal mladý učitel ke stohu knih. V jejich názvech nejčastěji figurovalo spojení – teorie relativity. Chtěl svým žákům zjednodušeně a jaksi v kostce přiblížit její obsah i historický význam pro vývoj současné vědy. Proto v knihách hledal nejjasnější a nejjednodušší formulace, srovnání a příklady. Tak, jak pročítal jednotlivé práce, uvědomoval si stále hlouběji filozofický aspekt celého problému.
Za dob studií měl štěstí vyslechnout na univerzitě některé přednášky A. Einsteina. Člověka, který se do jeho paměti vtisknul jako neobvyklá osobnost. Většinu posluchačů upoutaly jeho myšlenkové postupy a odvážné závěry. On však cítil ještě něco jiného… Podivuhodné fluidum, které, vedle vysoké úrovně abstraktního myšlení, vyzařovalo z osoby věhlasného vědce. Fluidum, které přes bariéru katedry přenášelo pocit nedefinovatelné blízkosti.
Odložil knihu a najednou v něm tento pocit znovu velice silně ožil. Jako by skutečně relativita času smazala dlouhá léta, přenesl se mžikem do dob svých studií. Seděl na lavičce před univerzitou a v duchu si opakoval myšlenky z právě ukončené přednášky.
Z budovy vyšel starší muž a pomalu se přibližoval. Na první pohled by nikdo nepředpokládal, že je to nositel tak zvučného jména jako Albert Einstein. Zastavil se, usmál se na mladíka a řekl: „Viděl jsem vás v první řadě, mám dojem, že vás dnešní téma velice zaujalo.“
„Ano, pořád o tom přemýšlím a zjišťuji, že se vlastně nejedná jen o problémy fyzikální, ale o otázky filozofické, které se vlastně dotýkají života každého z nás. Odhalujete v podstatě člověku zcela jiný pohled na svět, než na jaký jsme zvyklí a jaký považujeme za jedině správný. Vím, že vás za to lidé obdivují, ale někteří vaše názory i odsuzují.“
„Víte, příteli, naučil jsem se důležité věci – nezávislosti na okolí. Šípy nenávisti se mne nedotkly, právě tak jako řády a čestné doktoráty. Patří totiž k jinému světu než k tomu, ve kterém žiji. Na druhé straně si však velice vážím spontánního souznění lidských duší. Té nedefinovatelné příbuznosti, kterou bych ve fyzice přirovnal k rezonanci. Stejné vibrace, stejné záchvěvy vytvářejí alespoň na okamžik ze dvou objektů jeden celek.“
„Pane profesore, jestli vás nezdržuji, dovolil bych si připojit ještě jeden postřeh z vašich přednášek. Asi to byla skutečně duševní rezonance, o které hovoříte a kterou jsem si nedovedl dříve vysvětlit. Hovořil jste někdy o problému, který mne sice zajímal, ale chyběly mi přesné znalosti souvislostí. Přesto jsem vám najednou nějak vnitřně rozuměl a bez dalších logických úvah získal pocit, že daná věc je mi jasná. K tomu se pojil i takový zvláštní pocit vnitřního klidu a uspokojení, jako když má člověk vyřešenou nějakou důležitou otázku. Musím se přiznat, že jsem marně čekal na podobný pocit při studiu mnoha knih o fyzice i filozofii. Získané vědomosti na mne působily jako neuspořádané impulzy z ne zcela jasného světa, který jsem jako celek necítil ani nechápal. Často ve mně vznikal i pocit hlubokého neuspokojení z množství teoretických pojmů, konstrukcí a domněnek, údajů a měření.“
„Ano, chápu vás, lidé mívají dojem, že vědecká teorie vzniká shrnutím velkého množství jednotlivých poznatků a ty pak dávají podklad pro formulaci empirických zákonů, z nichž se dále tvoří zákony obecné. Takový pohled ale zamlčuje důležitou roli, kterou ve vědě hraje intuice. Lidský rozum pracuje tak, jako když začátečník ve hře na klavír vyťukává jedním prstem jednoduchou skladbičku a pečlivě váže jeden tón k druhému. S tímto postupem do jisté míry můžeme vystačit. Problém však nastane, když máme před sebou Bachovu fugu. Zde primitivní vazba jednotlivých prvků ztrácí svůj smysl, musíme použít něco dokonalejšího. Pořádací a srovnávací činnost má ve vědě své opodstatnění, ale k pochopení obecných zákonů za světem jevů nestačí. Tyto skutečnosti člověk jen intuitivně postřehuje, vyciťuje a současně přichází také určitý pocit vnitřního uspokojení. Podobné pocity u druhého člověka nemůže ale probudit ten, kdo je sám nezažil.“
„Víte, měl jsem někdy pocit, že za shlukem informací vidím nebo cítím prosvětlování pravdy. Jakmile jsem ale použil běžné intelektuální nástroje k tomu, abych situaci sám sobě objasnil, toto světélko mi nenávratně zmizelo. Domnívám se, že skutečný pokrok v jakémkoliv vědním oboru se od určitého okamžiku stává nejen věcí vědní specializace, ale především otázkou lidského vědomí.“
„Vezměme například Lorentze, člověka nesmírně oddaného vědeckému způsobu poznání; byl pevně přesvědčen o tom, že náš rozum nemůže příliš hluboko pronikat do podstaty jevů. Tento jeho postoj byl zpola skeptický a zpola vyjadřoval pokoru. Já jsem ho zcela pochopil až v pozdějších letech. Jestliže chceme poznávat a nemáme k tomu příslušnou dávku pokory, může nás rozum zavést až příliš často do slepé uličky.“ …